Jak se ti zalíbil opět návrat mezi ligové mantinely?
"Bylo to dramatické utkání. Měli jsme převahu, ale nějak nám to nesvědčilo. Led byl moc hrbolatý, vázla kombinace."
Je potřeba zmínit, že snad nechybíš na žádném tréninku, takže praxe je. Ale jak se pak dá přepnout na zápas?
"Pohyb mne baví, parta okolo taky, takže na tréninky chodím rád. No a to přepnutí, moc se to nedá, zápasová kondice nejde nahradit ničím. Navíc v lize přibyla spousta hráčů, z kluků se stali chlapi. Je to už něco jiného než dřív."
Mluvíš o mladých hráčích, třeba na Spartě proti tobě hráli i kluci, kterým ještě nebylo osmnáct…
"Ale na ledě jsou oblečení všichni stejně, poznat to nejde, soupeř jako soupeř."
A osobně ses cítil jak?
"Hrál jsem dvě třetiny, těch střídání moc nebylo. Chvíli trvá, než se člověk rozkouká, je to jiná rychlost než tréninkové bago. Nejde jen o rychlost pohybu, ale i myšlení."
Kdy ses vůbec dozvěděl, že budeš hrát?
"Trenér mi volal ve středu, takže jsem honem musel zařizovat volno v práci. V sobotu ráno jsem tam ještě šel, vedoucí mě v deset vystřídal a jel jsem na zápas. Díky patří šéfovi, zrovna hlídal vnuka, ale je to sportovec, takže měl pochopení."
Před pár lety jsi přestal hrát pravidelně, každopádně se v epizodách vracíš…
"Slíbil jsem, že když kluků bude málo, tak bych zasedl na lavičku."
Tak to asi teď bude často, co?
"To doufám, že ne! Snad se marodi uzdraví a nebude potřeba."
Neříkej, že by tě to nebavilo…
"Myslím, že už ani ne."
Skutečně ne? Vždyť to přece i musím motivovat?
"To určitě, ale člověk vidí, že už nestačí. Takže když je možnost, že hraje někdo mladší, lepší, rád ho pustím."
Jak dlouho si tedy ještě dovedeš představit tyto výpomoci?
Když ale půjdeme na začátek, jak se zrodila tvá kariera sledge hokejisty?
"To bylo díky šachům, které také hraji. Hráli jsme turnaj zdravotně postižených a byli tam Slezákovi ze Zlína. Ti chodili do Klubu Íčko (sdružení postižených, mj. sídlo zlínského klubu), a prý, abych to zkusil. Jenže tenkrát už mi bylo dvaačtyřicet, tak jsem je odbyl s tím, že už to nemá význam. Za tři roky to ale zkusili znovu, tak jsem se nechal a už jsem u toho zůstal. To se psal rok 2004."
A nelituješ. Za tu dobu jsi toho zažil už skutečně mnoho, co?
"A také moc zapomněl (smích). Jsou v té lize velké posuny, rychlost, fyzická a technická připravenost hráčů. Přišly nové trendy. Dříve, když si někdo podhodil puk pod sledgí, tak na to Němci hleděli. A dnes už to umí každý. Co je také potřeba říct, že spousta hráčů umí hrát oběma rukama. To dříve vůbec nebývalo. Je to obrovská výhoda. "
Myslíš si, že je dnes pro nováčky těžší naskočit do ligového koloběhu, než před těmi skoro dvaceti lety? Přeci jen úroveň je úplně někde jinde, jak jsi sám říkal…
"Na příkladu mnohých současných reprezentantů jde vidět, že pokud ten hráč dostane šanci a jsou mu vytvořeny podmínky, má na to se do toho dostat. Nějaké kempy dříve nebyly možné. I Zdeněk Hábl, ačkoli byl veliký talent, tak trvalo dva roky, než se začal prosazovat v lize. Dnes, pokud je člověk v tom programu, tak to jde rychleji. Navíc jsou i nové tréninkové postupy.“
Na co nejvíce vzpomínáš ze své kariery?
"Určitě na první titul. A další takový moment bylo vítězství na turnaji v Malmö. Tam nás bylo tak akorát, takže jsem byl dost i na ledě."
Ano, tehdy se jednalo o dost nečekaný triumf...
"Měli jsme nějakou absenci, ale i posily. Ve finále jsme potkali s Norskem. To byli jasní favorité. Hráli pod hlavičkou klubu, ale byl to fakticky národní tým. Bylo tehdy velké překvapení, že jsme vyhráli."
A nějaký TOP gól kariéry bys našel? Mám v hlavě první zápas semifinále 2017 na ledě Sparty, který jsme vyhráli 1:0 tvým gólem...
"Ano! Dal jsem tedy pěknější góly, ale důležitostí to byl asi ten největší. I si jej vybavuji. Zůstali jsme tři před brankářem a Šafi (Zdeněk Šafránek, pozn.) mi nahrál doleva. Přede mnou už byla poloprázdná branka, tak jsem to tam po ledě poslal."
Pozn: statistiky pro roky 2004-2008 nejsou dohledatelné, s velkou pravděpodobností však celkový počet získaných bodů přesáhl stovku.
Byla někdy chvíle, kdy jsi uvažoval o změně dresu?
"Byl tam jednou během těch let moment, kdy jsem neměl místo v sestavě a uvažoval jsem o hostování v Olomouci, ale bylo to jen velice krátce."
Jak sportuješ mimo led? A asi je potřeba zmínit i tvou zálibu šachů...
"Dvakrát týdně cvičím doma, buď vlastním tělem, nebo činkami. Líbilo by se mi, kdyby byla možnost trénovat na ledě i dvakrát týdně, ale bohužel. No a šachy, tam se taky projevuje stáří. Ovšem první desku pořád hraju. Je to soutěž menšího významu, něco jako okresní přebor ve fotbale.“
Ale zase se dá hrát zkušenostmi, ne?
"To jistě, ale zase narůstá chybovost."
Zkoušel jsi i jiné para sporty?
"Pohyb jsem měl rád a ono jako zdravotně postižený v té době jsem možností moc neměl. Možná, kdyby fungovala už nějaká atletika, tak bych ji zkusil. Ještě jsem se jednou zúčastnil závodu na kole v Praze, časovka z Malostranského na Hradčanské náměstí. 800 metrů po dlažbě nahoru k hradu. Tam jsem si to zkusil a další den se jel silniční závod na tři okruhy asi po čtrnácti kilometrech. Tam se ale ukázalo, že člověk s postižením jako já tam žádný podobný nebyl, všichni měli alespoň jednu nohu zdravou, kterou šlapali. No a protézy nejsou tak dobré, aby se s tím dalo závodit. Pak už jsem tedy na kole jezdil jen rekreačně."
Zpět k ledu, počátek kariéry sledge hokejisty je většinou ještě někde jinde... Můžeš přiblížit, jaký úraz se ti stal?
"Bylo mi třicet a zase to byl sport. Hrál jsem fotbal za firmu, takovou soutěž firem. Po zápase se šlo samozřejmě na pivo a šli jsme spát na podnik, bydleli jsme v obytných železničních vagonech. Akorát že nějak se mi to v hlavě porouchalo a já jsem se úplně zbytečně vracel na nádraží, že pojedu domů. Když jsem přecházel koleje, zachytil mě vlak. Tvrdili, že to byla lokomotiva, ale já si myslím, že to byly posunované vagóny. V lokomotivě by mne měl strojvůdce vidět, bylo to na přechodu. Třeba by zatroubil, přibrzdil a minuli bychom se. Bylo to v noci, takže si myslím, že se těm lidem nechtělo stát na stupátku prvního vagonu, byli na lokomotivě vzadu a nic nemohli vidět. Já jsem to ani neslyšel, ty pomalu posunované vagony moc hlučné nejsou. A zrovna jsem měl tu smůlu, že jsem přecházel koleje."
Co následovalo?
"Bylo to okolo půl dvanácté, hodinu na to jel vlak z Holešova, a ač v něm bylo málo lidí, tak si někdo z nich všiml, že tam ležím a řekl to na nádraží dopravě. Zašli pro mě a odnesli na nádraží v Hulíně. Tam jsem se probral, to si pamatuju. Pak mne odvezli do nemocnice do Kroměříže."
V té situaci po úrazu, pomohl fyzicky i psychicky fakt, že jsi byl sportovec?
"Myslím, že ano. Rychle jsem se hojil, neměl jsem komplikace, jaké očekávali. Měl jsem totiž mimo jiné také zlomená žebra, dost poškozený ramenní kloub, takže ta fyzická kondice z fotbalu asi pomohla. Cvičil jsem, spolupracoval na rehabilitacích, takže to šlo. Pak jsem byl šest let doma a poté jsem nastoupil znovu do práce."
Ty jsi vlastně už v době nehody měl rodinu, takže velmi těžké pro manželku...
"To rozhodně, ta si v té době zažila svoje. Ale zvládla to, měl jsem štěstí. A už jsme spolu 38 let. Možná se to spoustě lidí zdát nebude, ale já jsem se svým životem spokojený. V době nehody už jsem měl dvě děti, holka měla čtyři roky a kluk asi deset měsíců. I proto jsem byl pak tak dlouho doma, staral jsem se o ně."
Zanechala na tobě tato událost nějaký blok k vlakům, třeba v autě když jedeš přes přejezd?
"Ne, vůbec."
Petr Stodůlka se zlatou medailí, o zlínském útočníkovi níže reportáž TV Barrandov z roku 2017
FOTO: Jaroslav Kvapil a petrkoval.com
