Kolik nervydrásajících utkání člověk může zvládnout za jedno pozdní odpoledne a večer? Jedno úplně stačí a dvě? Dvě už je příliš. V tom prvním Italové přepsali sledge hokejové dějiny - to když do bojů o bronz poslali obhájce evropského titulu Nory. Emocemi byl nabit celý zimák, fankluby obou stran bylo slyšet téměř celý zápas. Troubení, mlácení zvonců, Italia-Italia-heja-Norge. Opouštěl jsem komentátorsko-kameramansko-diskžokejské bidýlko s hlavou jak pátrací balon. Potkal jsem se s norským trenérem, kterého norský kolega zpravodaj táhl kamsi k miniposilovně na asi ne zrovna příjemný rozhovor. Na mou letmou otázku co se stalo? Mortens jen odtušil - "je to tak lepší pro sport".
A pak - to trápení se s Estonci. Nedaří se a ani vyložené tutovky nejsou proměněny. Jakoby měli kluci čím dál svázanější ruce. Pokud by se prodlužovalo, tak v tomto případě o deset minut. Uběhlo už deset a půl minuty poslední třetiny a Estonci se podruhé dostávají do oslabení. Fanoušci na webu tvcom.cz už do sebe lijí kde co, já opatrně usrkávám zbyteček kávy a stejně se mi dostal lógr mezi zuby. To bude artikulace...
Z přesilovky už uplynula víc než minuta a konečně se dostáváme zpět před estonskou branku. To je přesně místo, které mi cloní dřevěný sloupek konstrukce kukaně. Cinkla kovová konstrukce (to je vedle, ale je to slyšet - byl jsem nedávno poučen), je tam Šafi a Háblík a ten ještě nevzdává a ...
A je to tam! Kouzelník jediného gólu! Jediného a všichni s pohledem na časomíru doufáme, že toho vítězného. Jedno šokující překvapení denně přeci musí stačit, a to už obstarali Italové.
Zbývají dvě minuty a Estonci vyklidili svou bránu, hrají vabank.
Sledge hokej je krásný sport a utužuje nervovou soustavu. Něco o tom vím, Zdenále. Díky tobě jdeme do finále.
